Návrat na hlavní stranu

4.2.2. Pařížská škola Notre Dame /notr dam/ (1150-1250)

Notre Dame v Paříži - první význačná katedrála gotiky. R. 1170 výuka hudební teorie na pařížské univerzitě. Hlavní představitelé (působili v katedrále Notre Dame):

Leoninus (2.polovina 12. Století) - pravděpodobně autor cyklu dvojhlasých varhanních skladeb Magnus liber organi de gradali et antiphonario

Perotinus (+ cca 1238) - obohatil Leoninovu techniku o tříhlasé a čtyřhlasé varhanní skladby, o klauzule a conductus, užíval modální notaci (viz odd.4.2.2.3)

4.2.2.1 Nové organum (Leoninovo)

Reprezentační forma liturgické vícehlasé hudby. Cantus firmus /k/ (dále jen c.f.) - výchozí chorál - zařazený do tenoru.

Leoninovo organum duplum (= dvojité) tvoří:

Je komponováno dvojí technikou a vzniká:

Za Perotina (po r.1200) prosazení trojhlasu (triplum) a čtyřhlasu (quadruplum) a uplatňováním tzv. klauzule (= část původní skladby nahrazována kontrapunkticky propracovanými diskantovými partiemi.

4.2.2.2 Nové formy

4.2.2.2.1 Moteto (motet, mptetus)

Nejvýrazněmší útvar rané vokální polyfonie. Původní název "motetus" pro nově otextované duplum.

Základem: c.f.-tenor (úryvek chorálu, později i světské písně) zapsaný v notách značné délky (asi prováděn také instrumenty( a k němu dotvořený kontrapunktující hlas (nebo dva hlasy) leckdy rozdílných textů (komentujících c.f. nebo úplně jiných).

Vyšší hlas se nazýval altus nebo medius (střední), nejvyšší discantus. Zesvětštělými francouzskými texty se moteto později dostává z chrámového prostředí.

4.2.2.2.2 Conductus /k/

Původní jednohlasé conducty (=zpěvy k průvodu) známé už v 9.století. V období školy Notre Dame protipól organa. Neliturgické umění kléru, umělé latinské básně spíše vážného, slavnostního nebo i společensky kritického obsahu. První druh středověkého umělého vícehlasu, který nevznikal zdobením odjinud vzaté melodie (nepřítomnost c.f. - větší volnost k hudbě a fantazii). Hlavní melodie ve spodním hlase, text shodný ve všech hlasech(2-4). Vliv na světskou hudbu.

4.2.2.3 Modální rytmus a notace

Charakteristický znak vícehlasu od sklonku 12. Do poloviny 13. Století. Spočívá v opakování určitých elementárních vzorců (modů) - kombinací "dlouhých" a "krátkých" hodnot. Odpovídají antickým básnickým stopám (trochej, jamb, daktyl, anapest, molossus, tribiadyz). Tvoří pravidelné skupinky - ordines, které se opakují.

Rytmická jednotka (doba) - třídílná (=vedení dokonalé, při dvoudobosti vedení nedokonalé).

Longa = dlouhá hodnota (má zpravidla 3 brevis)

Brevis = krátká hodnota

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.3 Ars antiqua (tzv. staré umění) (1250-1320)

Avantgardní pařížský vícehlas. Příznačný rys: tvorba výhradně motetovou technikou, přechod od schematické modální rytmiky k volnějšímu rytmu menzurálnímu. Vrcholí v období francouzské gotiky.

Ve filozofii: scholastika Tomáše Akvinského (1225-74) - ideje neexistují mimo tento svět, ale ve věcech samých a veškerá skutečnost je tedy projevem božího působení (odklon od tradic Platónova idealismu k Aristotelovi). Vše smyslové má být zduchověno podřízením myšlence, abstraktnímu řádu.

Trojdobé mody v rytmu doby gotické = zdůraznění symboliky čísla 3 (Nejsvětější trojice). Kompozice skladby ne jako celku, ale postupným přidáváním jednotlivých hlasů (= stavba gotických katedrál ?).

4.2.3.1 Černá menzurální notace, otázky konsonance

Franko Kolínský (13.stol.), hudební teoretik, papežský kaplan, ve spise Arscantus mensurabilis (latin.mensura = měření, míra): Systém šesti modů nedostačuje, nutnost zpřesnit zápis diferencované rytmiky. Zavedení dodnes platného principu určení rytmu pomocí tvaru noty (základní hodnoty: duples longa, brevis, semibrevis, minima).

Metrická jednotka: perfectio /kci/ = menzurální takt v délce třídobé longy, rytmická jednotka ("doba") = brevisPřevládá horizontální myšlení s náhodnými souzvuky.

Nová klasifikace použitelných souzvuků:

Za koncepce dokonalé byly doposud považovány pouze intervaly čisté, které naplňovaly zásadní požadavek střídmosti a prostoty.

4.2.3.2 Hudební formy

4.2.3.3. Osobnosti

Adam de la Halle /á/ (cca 1237-87) - slavný francouzský truvér (viz. odd. 4.2.4.1)

Petrus de Cruce (+ cca 1280) - už skutečný skladatel, znamenitá moteta, teoretik

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.4. Vývoj světského jednohlasu, rytířský zpěv (1100-1350)

Píseň = asi nejpestřejší oblast středověké hudby.

Světská lidová píseň = existence už od nepaměti, i přes vlivy gregoriánského chorálu svébytný vývoj (opouštění modů a nástup cítění dur-moll dříve než u tvorby umělé).

Světská umělá píseň - první doklady jižv 7.století. Zhudebňování textů římských básníků, později texty pojednávající o různých historických událostech (např. nářek nad smrtí Karla Velikého), oslavné, milostné. Vlivy gregoriánského chorálu silnější než u lidových. Provozovali: duchovenstvo světské i kláštěrní, ale i studenti. Zvláště cenná sbírka Carmina burana (z roku cca 1230) - latinské básně a písně mravoučné, politické, taneční, milostné a pijácké (viz. odd. 6.1.11.2)

Rytířská kultura - svébytná sféra tvorby, počátky v období křižáckých výprav. Písně často interpretovali tzv. žovgléři (potulní pěvci ve službách rytířů, kteří do stylu rytířské tvorby, např. trubadúrů, vnášeli lidové prvky). Kolébkou rytířského zpěvu Francie (trubadúři a truvéři).

4.2.4.1. Trubadúři a truvéři

Největší rozkvět v letech 1080-1280. Rozdíly mezi nimi spíše v řeči než v hudbě (všichni i básníky).

Trubadúři - jižně od Loiry /oá/ (texty v jižním dialektu), byli starší. Náměty spíše lyrické. Hlavní představitelé: Hrabě Vilém z Poitiers /poatijé/ (1087-1127). Raimbot de Vaqueiras /rambó, keraz/ (+1207), Bernart de Ventadorn (+1195), Piere Vidal (+1205).

Truvéři - severně od Loiry (jejich řeč vede k moderní francouzštině(, počátky v poslední třetině 12.století, centrum: škola v Arrazu (zvl. Adam de la Halle). Náměty spíše epické. Hlavní představitelé: Král Richard I. (Lví srdce) z Anglie (1199), Tribault IV. /ólt/ ze Champagne /šampaň/ (1253) - král z Navarry, Adam de la Halle (cca 1237-86) - autor písňové pastorální hry Le Jeu /že/ de Robin et da Marion.

Formy: složitější modely na malé rozloze strofy. Tzv. barová forma (dvojí opakování úvodní části uzavřené zpravidla rozsáhlým dozpěvem, bar = označení pro toto nejrošířenější schéma AAB v době rytířského zpěvu).

Nejznámější:

Zachováno velké množství památek ve zpěvnících v Paříži, Londýně,Římě, Miláně, Florencii a na dalších místech.

4.2.4.2 Minnesagři /e/

Minnesang = německá větev rytířského vokálního umění v letech 1150-1318 (do úmrtí Heinricha von Meisen). Prameny: trubadúrský zpěv, gregoriánský chorál, lidový zpěv, latinská studentská poezie. Básnický obsah náboženského charakteru, milostné, politické a národnostní písně. Volně pohyblivý počet slok. Jednohlas doprovázený na fidulu nebo harfu.

Proti Francouzům hudebně konzervativnější, více závislé na gregoriánské melodice. Z forem nejčastější lejch. Hlavní představitelé: Walther von der Vogelweide /f,aj/ (cca 1170-1230), Wolfram von Eschenbach /š/ (oba z Durynska), Henrich von Meisen, zvaný Frauenlob (cca 1250-1318) - působí mimo jiné v Praze na dvoře Václava II. (viz odd.4.3.5).

Pokračovatelé minnesangrů v pozdějšíxh stoletích - meistersingři = představitelé měšťanského umění organizovaného v cechy. Zakladatelem již poslední minnesanger Frauenlob (viz nahoře), hlavním představitelem norimberský obuvník Hans Sachs (1494-1576). Umělecky nepřevýšili předchůdce, ale velký vliv na další vývoj, německé jednohlasé i vícehlasé písně (viz odd. 5.3.5.4)

Hlavní centra: Štrasburk, Mnichov, Augsburk, Norimberk. V pozdějším období vícehlas.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.5. Instrumentální hudba, hudební nástroje

Považována za méně významnou než vokální. Některými církevními kruhy dokonce zakazována. Proto její osamostatnění zatím zdaleka není možné.

Postavení hudebníků na nejnižší úrovni - s výjimkou oficiálních trubačů a tympánistů na královských a šlechtických dvorech.

Teprve od počátku 13. Století první ucelené doklady instrumentální hudby. Nástrojový doprovod při zpěvu běžný už dříve. Účast instrumentů poprvé zvýrazněn ve vokální formě conductus cum cauda /k/ (latin. cauda = doslova ocas (!) = píseň, jejíž jednotlivé strofy byly prokládány samostatnými nástrojovými vložkami (jako mezihry, předehry, dohry apod.).

Původní samostatná instrumentální hudba - improvizační charakter.

Nejznámější formy související s tancem:

Většinou jeden nástroj s rytmickým doprovodem, proti vokální hudbě pohyblivější figurace i rytmus, také určité formy vícehlasu. Doprovod většinou bordunový nebo ostinatový (viz.4.2.1.2).

Zvláštní forma instrumentální hudby v oficiální sféře: náhodné neorganozované střety instrumentů (dechových) při slavnostních příležitostech. Zvukově z dnešního hlediska velmi zajímavé a "avantgardní". Po roce 1200 - zlepšování postavení hudebníků, působení ve městech a panovnických službách. Různé korporace (seskupení) hudebníků (např.bratrstvo sv.Mikuláše ve Vídni). Zvyšování ochotnického zájmu o hudbu (klerikové, žáci, měšťanstvo, šlechta).

4.2.5.1. Nejznámější hudební nástroje

Kithara, lyra (u Keltů chrotta) - nejstarší drnkací (již z Antiky)

Psaltérium - mnohostrunný nástroj s rezonanční skříňkou nejrůznějších tvarů

Monochord - jednostrunný, později vícestrunný nástroj s jednoduchou rezonanční skříňkou. Ve 14.století přidání kláves - vznik klavichordu.

Rubeba (gigue /žig/, rebec /k/ - smyčcový nástroj se silným krkem a příznačnou oblou rezonanční skříňkou.

Fidula (vielle, violone) - smyčcový nástroj s krkem končícím kruhovou hlavicí, korpus složený z víka, lub a dna: postupně vývoj do podoby houslí

Flétna zobcová (podélná) - už z doby předhistorické, příčná - od 11.století

Různé druhy trub: olifanty (ze slonové kosti)

Tuby (rovné)

Cinky (dřevěné, zahnuté)

Serpent = basový cink

Bohatý instrumentář bicích (bubny, kastaněty, baskidský bubínek = tamburina, tympány, triangl, ad.)

Varhany - jeden z nejstarších nástrojů v antickém Řecku hadraulické, ve středověku pneumatické. V chrámech jen v západních zemích. Nejen zabudované v sále, ale i další typy (přenosné pozitivy a ještě menší portativy).

Ve vyšší společnosti: harfa, kithara, lyra

V nižší společnosti: flétna, bubínek

V rytířských vrstvách: trumpety, tympány, celé sady bicích.

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.6. Nejstarší památky české hudby(do konce 13.století)

Vývoj patrný až po nástupu křesťanství (počátek šíření od roku cca 830). R. 863 misie Konstantina a Metoděje (používali staroslověnský jazyk), ale úspěšný sílící vliv římské církve (latina). Nejdéle východní liturgie odolávala v Sázavském klášteře (do r.1092). Roku 973 založení samostatného pražského biskupství. Zakládání škol gregoriánského chorálu a latinské liturgie.

Památky (neumatická notace): Proprium z pražského Národního muzea (11.stol.), Misál vyšebrodský, pražský misál a graduál, Antifonář kláštera ve Zlaté Koruně.

4.2.6.1 Duchovní písně

Nejvzácnější doklady české hudebnosti ve středověku

Hospodine, pomiluj ny (10. Nebo 11. Stol.) - poprvé doložena u kronikáře Kosmase, zpívaná r.1249 při vjezdu krále Václava I. Do Prahy, notový záznam v traktátu břevnovského mnicha Jana z Holešova až z r.1397. Slavnostní a korunovační píseň se staroslověnskými prvky v textu. Prvky kyriaminy (viz.4.1.3.4).

Svatý Václave! (cca 12.stol.) - první zápis textu ze 14. Stol., nápěvu z 15.stol. Zmiňuje se o ní roku 1368 kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Veitmile). Velký význam v dějinách českého státu.

4.2.6.2 Světská uměla píseň

Zřejmě velký rozvoj, i když památky prakticky nejsou. V době posledních Přemyslovců silné vlivy minnesangu (na dvoře Václava II. Frauenlob, viz odd.4.3.5). Za Karla IV. Orientace na hudbu francouzskou a románskou (kontakty s Philippem de Vitry).


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm