Návrat na hlavní stranu

4.3.3. Italské trecento /č/ (14.stol.)

Raně renesanční kultura důsledkem vzestupu ekonomického mocenského postavení italských měst ve 14. Století (Padova, Bologna a zvláště Florencie - středisko kulturního a společenského rozvoje).

Trecento (ital. 14.stol.) = italská hudba vznikající paralelně s francouzskou ars nova, hudba exkluzivních šlechtických a patricijských domů, textově závislá na tvorbě italských renesančních básníků (Boccaccio). Nezávislost na francouzském vícehlasu. Příklon k světským formám.

Volná samostatná invence, c.f. není užíván. V rytmice binární dělení hodnot v převaze. Vokální dvojhlas = východisko pro polyfonii.

4.3.3.1 Formy

Madrigal - původně zpěvní dueta, později i terceta vysokých mužských hlasů zhudebňující náměty milostné, pastorální nebo satiricko-politické (Petrarca ad.). Barová forma AAB (další vývoj viz. odd. 4.3.7.1.3).

Caccia /k,č/ - dvojdílná tříhlasá skladba, veršované texty čerpají z loveckého prostředí. 2 vrchní hlasy - přísný kánon v primě, 3. Hlas (tenor) - instrumentální doprovod. 2. Díl = ritorner (ne vždy kánonický, je kratší). V hudbě zajímavé stylizace honu ( v imitaci znázornění ozvěny druhý hlas "honí" první apod.), v textu různé alegorie (úlovek sličné pastýřky).

Ballata - původní písňový druh: zvláště v druhé generaci trecenta (F.Landini). Původně vokálně instrumentálnímu stylu francouzské tříhlasé kantilény.

Forma virelais.

4.3.3.2 Francesco Landini a další představitelé

Giovanni da Cascia (da Firence) (kol. 1340). Jacopo da Bologna (15.stol.) - oba 1.generace trecenta

Francesco Landini (Landino, 1325-97) - v druhé generaci, vrcholný představitel celého trecenta . Skladatel, varhaník florentského chrámu San Lorenzo, virtuóz na řadu nástrojů, básník a filozof. Od mládí slepý. Jedinečná syntéza nejlepších rysů italské prosté zpěvnosti a tonálního cítění s francouzskou fakturou, polyfonní technikou a rytmikou. Melodie proti ars nova rozvinutější a zdobenější. Přes 150 skladeb (zvláště dvojhlasé a trojhlasé madrigaly a ballaty).

Další vývoj (po r.1400) ústí do ars subtillor (odd. 4.3.2.5).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.4. Anglie do 15.století

Významný přínos do zdokonalování západoevropského vícehlasu.

Gymel = "anglická" forma nejstaršího středověkého vícehlasu, paralelní pohyb v nedokonalých konsonancích (tercie, sexty, decimy), přičemž začátek a konec skladeb upřednostňuje oktávu a kvintu. Velký význam pro pozdější pochopení tercie jako konsonance.

Nejstarší památka lidového vícehlasu (dvojhlas v terciových paralelách) - Hymnus k sv. Magnu (patrona Orknejských ostrovů) z 12.století. První varhanní sborník (s varhanními vícehlasy) Winchesterský tropář (11.stol., viz také odd. 4.2.1.1). Významný pramen vícehlasé hudby 13.stol - Worcesterské zlomky (přelom 13. A 14.stol.). Zajímavý příklad lidové durmelodiky - tzv. Letní kánon (cca 1300, viz. také 4.2.3.2).

Příznačné rysy ve 14.stol.: terciové a sextové paralely se střídají s oktávami a kvintami.

4.3.4.1 Fauxbourdon /fo,bu/ (tzv. nepravý bas)

Technika zavedená v Anglii v 15.století. Vyšla z anglického gymelu a burgundské vokální polyfonie 15.stol. (G.Dufay, viz. odd.4.3.6.1).

Pohyb v paralelních sektách nebo kvint-oktávových paralelách (v pozdějších obdobích toto označení platí pro harmonický postup v paralelních sextakordech). Všechny hlasy stejný text.

4.3.4.2 John Dunstabel /danstebl/ (cca 1390-1453)

Největší skladatel a teoretik anglické školy z počátku 15.století. Všeobecný význam pro rozvoj polyfonního slohu první poloviny 15.století. O životě málo zpráv (působení v Itálii?). Skvělý kontrapunkt. Fauxbourdon zdoben průchody a průtahy, technické hříčky. Ve slavném chansonu O rosa bella náznak funkčních vztahů tónika-dominanta.

Zachováno přes 50 děl (mše, hymny, antifony, chansony).

Další vývoj anglické hudby: svébytný, bez evropských vlivů, teprve kolem r. 1520 vlivy Nizozemí.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.5 Hudba české gotiky a husitství (1300-1450)

V Čechách za posledních Přemyslovců a Lucemburků značný politicky, kulturní a hospodářský rozkvět. Praha = hlavní město císařství, sídlo univerzity, kontakty s celou Evropou (např. s hudebníky francouzské ars nova). Přesto u nás určitě opožďování za evropským vývojem udržováním jednohlasu. V době husitské vícehlas zcela odmítán. Vývoj byl dostižen až v období třetí generace nizozemské školy. V době posledních Přemyslovců - vliv německého minnesangu - na dvoře Václava II. Heinrich von Meisen, zvaný Frauenlob (viz. odd. 4.2.4.2), Václav II. Byl sám minnesangerem. Za Jana Lucemburského zesílení francouzských vlivů, za Karla IV. Italských (nástup humanismu).

První český arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297-1364) velmi dbal na čistotu liturgického zpěvu, při svatovítské katedrále čtyřiadvacetičlenný pěvecký sbor - ambroziánský a gregoriánský chorál, v Emauzském klášteře obnova slovanské liturgie).

Ve 13. A 14. Století také u nás největší rozkvět latinské duchovní lyriky. Zajímavá je samostatná česká duchovní skladba Otep myrrhy.

4.3.5.1 Světské písně

Velmi rozšířené za Karla IV. Vycházely z minnesangu, později za stejných žánrů francouzských a italských. Většinou milostný text. Nejznámější:

Jižť mne všě radost ostává (tzv. Závišova píseň z druhé poloviny 14.stol.), lejch, jednotlivé části (celkem 5 písní) se objevují i v latinském lejchu téhož autora O Maria, mater Christi, v české verzi Ó, Maria, matko milostivá. Záviš = nejstarší dosud známý český skladatel (více se o něm neví).
Doroto, panno čistá, Dřevo sě listem odievá (AAD). Andělíku rozkochaný, nade všechno převýborný atd.

4.3.5.2 Duchovní a světské hry

U nás velmi stará tradice. Velikonoční hry v klášteře sv. Jiří už koncem 12.století (návštěva tří Marií u Božího hrobu a zmrtvýchvstání podle textu evangelia). Zvláštní odrůdou velikonočních her - plankty melodiky, později ale i českého zázemí. Nejznámější hrou první poloviny 14.století - Mastičkář.

4.3.5.3. Duchovní písně doby předhusitské a husitské

Největší význam ty nejstarší - Buoh všemohúcí (z počátku 14.stol.) a Jezu Kriste, ščedrý kněže (z doby Karla IV., mylně připisována J.Husovi). Nápěvem vycházejí z velikonoční sekvence Victimae paschali laudes.

Vlastní husitské písně - skvělé jednohlasé chorály s výrazným ideovým obsahem a nevšedním posluchačským dopadem dodnes. Ve své době závažný uvědomovací význam. Písně táborské strany přísné svou tvrdostí a strohostí, písně pražské strany melodicky bohatší a umírněnější

Nejznámější:

Dietky v hromadu se senděme, Slyšte, rytieři boží, Ó, svolanie Konstancké, Povstaň, povstaň, veliké město Pražské, Ktož jsú boží bojovníci (nejslavnější)

Hlavní pramen: Jistebnický kancionál (cca 1420, nalezen na faře v Jistebnici r. 1872) - sbírka jednohlasých husitských písní, autorem některých byl Jan Čapek, husitský kněz a kazatel, významná hudební i literární památka.

Z hlediska evropského hudebního vývoje však tyto písně představují prvek stagnační. Husité odmítali vyšší umění, tedy v hudbě vícehlas. Slibně se rozvíjející český vícehlas 14.stol. byl tak násilně přerušen.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.6 Nizozemská škola (franko-flámská epocha)

(1420-2.polovina 16.století)

Nizozemí = nové ohnisko hudebního vývoje 15.a 16.století (tehdy: dnešní Nizozemí + oblast novodobé Belgie, Lucemburska, severní Francie s Burgundskem a dolního Německa). Většina hudebníků však působila mimo Nizozemí, zvláště v Itálii

Nizozemský sloh (zrodil se kolem r.1430) = syntéza pozdně středověkého francouzského vícehlasu + dědictví italské hudby 14.stol. + vliv vyspělé duchovní hudby anglické.

Hlavní hudební druhy pěstované nizozemskými mistry: mše a nový typ moteta (v duchovní oblasti) a francouzský chanson (ve světské oblasti). Třetí generací nizozemské školy počíná epochahudební renesance.

4.3.6.1 První generace (zvaná "burgundská") (1.polovina 15.stol.)

Severní Francie, Burgundsko (Cambrai /kambre/). Kořeny ještě v gotické tradici. Prolínání vlivů: Paříž + italské trecento + Anglie (Dunstable).

Ve světské hudbě: v chansonech (baladách) se postupně vyvíjí čtyřhlas: kontratenor bassus + tenor + kontratenor + superius.

V duchovní hudbě: čtyřhlasé zpracování mešního ordinaria, motet, officií ad. Typy mší:

Moteta: zvláštní místo v duchovní oblasti, čtyřhlas v izorytmice, vrchní hlas zpracován písňově volnou formou.

Hlavní představitelé:

Guillaume Dufay /gijom dyfe, nebo dyfej/ (1400-74) - franko-flámský skladatel zakladatelského významu. Působil v Rimini, v papežské kapele v Římě a po r.1445 pedagogicky v Cambrai. Přes 200 skladeb (cyklické tenorové mše, moteta, chansony).

Gilles Binchois /ž. benšoa/ (cca 1400-60) - působil ve Francii, Anglii, od r.1430 v dvorské kapele burgundského vévody Filipa Dobrého. Nejvýznamnější: tříhlasé vokálně-instrumentální chansony často tanečního charakteru. Z církevní hudby části mše, moteta, hymny ad.

4.3.6.2 Druhá generace (2.polovina 15.století)

Zlatý věk kontrapunktu. Těžisko tvorby v církevní hudbě. Počínající volná imitace, tím dán základ polyfonie a capella. Většinou čtyřhlas: volná neohraničená linie, nečleněná po taktech v našem slova smyslu, nýbrž po akcentech v jednotlivých hlasech. C.f. prolíná všemi hlasy. Vznik nizozemského umění polyfonie v pravém slova smyslu: mnohohlasost (šestatřicetihlasé "Deo gratias /c/ od J.Ockeghema), různé hříčky, kánony (zrcadlový, hádankový, račí), slovní a intervalové obraty aj.

Johannes Ockeghem /okechem/ (cca 1410-97) - skladatel, zpěvák a kapelník v Antverpách a ve službách francouzského krále Karla VII. A v Paříži. Asi žák Dufaye. Základní význam pro vývoj imitačního vokálního slohu. Mše, moteta, chansony.

4.3.6.3 Třetí generace (konec 15.stol.) - počátek hudební renesance

Vyvrcholení stylu a capella 16.století. Podstatné slohové změny (zřejmé z tvorby Josquinovy):

Hlavní představitelé:

Jacob Obrecht (cca 1451-1505) - působil v Utrechtu, Ferraře, Cambrai, Antverpách a Bruggách. Pokračování v přestavbě hudební věty započaté Ockeghemem - propracovaná imitace, převaha dvoudobého rytmu. Tvůrčí improvizační typ, neklidná povaha, plná života a vzruchu. Učitel hudby humanisty nenizozemského původu Erasma Rotterdamského (1465-1536). Mše, moteta, pašije (skvělé), světské skladby.

Josquin des Prez /žosken depre/ (cca 1440-1521)

I. Pravděpodobně žák J.Ockeghema. Působil jako kapelník v Miláně, Římě, Cambrai, Paříži, Modeně a Ferraře. Za života uznáván jako největší skladatel.

II. Nový sloh , přehledná forma, harmonická a zvuková bohatost. Mistr kontrapunktu - vedle starších zpracování c.f. už důsledně imituje. Afektové zvýraznění textu.

III. Messa L´homme armé, další mše, moteta (Ave Maria), Stabat mater, nový typ chansonu (Adie, mes amours).

IV. Jedna z největších postav renesanční hudby. Jeho skladatelský odkaz připravuje první slohovou syntézu. Další vývoj od něho vede expresivním směrem k O.d.Lasso, čistě muzikálním směrem k G.P.d.Palestrina.

Heinrich Asaac (cca 1445-1517) - působil v Itálii (u Lorenza Medicejského) a v Německu (dvorní skladatel a politický důvěrník císaře Maxmiliána I.). Duchovní a světská hudba. Populární chansony (Innsbruck, ich mus dich lassen)

4.3.6.4 Čtvrtá generace (2.a 3.třetina 16.století)

Pokračování v novotách zavedených Josquinem. Čtyřhlas = hlavní norma (avšak i 5-6hlas). Plné využití polyfonie (a capella) - střídavé uplatnění všech hlasů, všude princip imitace, jejich vzájemné vyrovnání.Možnost realizace vokálních partů instrumenty, nebo instrumentálního doprovodu (otázka obsazení ponechána volnému výběru). Další zjemnění imitačního postupu.Záliba v olném zvuku sboru a v dělení na hlasové skupiny, střídání krátkých víceakordických a vícehlasých partií. Počátky vícesborovosti (původ v benátské škole - viz. A.Willaert).Vyrovnaný vztah mezi hudbou a textem = estetický požadavek. Přímý vliv spádu řeči na hudební invenci. Odraz slovního obsahu v hudební mluvě - vznik hudební zvukomalby slov.Zdobení daně melodie koloraturami, právo interpreta zacházet improvizačně s notovým materiálem.Tzv. musica reservata - pro vzdělané vrstvy posluchačů (v Nizozemí v oblasti duchovní, v Itálii v oblasti světské). Včleňování dalších vložek do mešního ordinaria (moteta, chansony, madrigaly) - vzniká missa parodia.

Moteto - nový význam. Ve všech větách mše + nové biblické texty.

Hlavní typy:

Hlavní představitelé:

Nicolas Gombert (cca 1500-56) - působil v kapele císaře Karla V. Vyspělá imitační technika. Moteta, mše, chansony.

Adrian Willaert /vilárt/ (cca 1480-1562) - od roku 1527 kapelníkem chrámu sv. Marka v Benátkách. Průkopník vícesborové kompoziční techniky cori spezzati(= rozdělené sbory) jednak proti sobě i společně, (dialogy, echa) - inspirován prostorovými možnostmi sv. Marka. Jeho tvorba (mše, moteta, žalmy, hymny, canzony,madrigaly, vilanelly) = syntéza nizozemského kontrapunktu a italské zvukovosti a formální přehlednosti. Vychoval představitele benátské školy (A.Gabrieli, Cypran de Rore ad., viz odd.4.3.9.3).

Jacob Clemens non Papa (cca 1510-56) - skvělé kontrapunktické umění, melodika a zvuková vynalézavost.

4.3.6.5 Pátá generace (2.polovina 16.století)

I přes vznik škol v Benátkách a Římě (viz odd.4.3.9), stále v této době vyniká škola nizozemská. Kompozice stále virtuóznější, hudební výraz stále přiléhavější k textu. "Moteta = bitevní pole pro všechny novoty a experimenty" (A.Einstein). Polyfonie ve službách dramatického působení.

Hlavní představitelé:

Philipp de Monte (1521-1603) - kapelník habsburské kapely na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze (zde zemřel). Přes 1 000 madrigalů, moteta, chansony, mše ad. (viz také odd.4.3.13.2.2).

Orlando di Lasso (viz odd. 4.3.9.1) - jeho dílo již je součástí renesanční slohové syntézy (viz odd.4.3.9).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.7 Vokální společenské umění 16.století

V umělé i lidové oblasti se snahou o vyrovnání se se závažnými profesionálnějšími formami. Nejvíce v Itálii, Francii a Anglii. Zárodky upevňování vrchní melodie jako vedoucího hlasu - příprava monodického stylu raného baroka.

4.3.7.1 Itálie

4.3.7.1.1 Frottola

Původně jednohlasá lidová píseň v severní Itálii, později známá jako vícehlasá (3-4) karnevalová píseň ve Florencii, zlatý věk koncem 15.století (za Lorenza da Medici). Symetrická forma, homofonie.

4.3.7.1.2 Villanella

Jednoduchá trojhlasá hudební věta (pravzor barokní triové sonáty?). Často úprava italských lidových melodií. V madrigalovém zpracování: villaneska

4.3.7.1.3 Madrigal

Nový rozkvět (počátky viz odd.4.3.3.1). Střídání polyfonních a homofonních úseků. Tématika většinou milostná, zobrazení citových stavů a vášní. Bohatá zpěvnost, lehká, příjemná sentimentalita. Později nejprogresivnější hudební forma (G.d.Venosa, viz odd.4.3.10.1).

Jacob Arcadelt /k/ (cca 1500-68) - nejtypičtější autor. Působil v Itálii a Paříži. Kromě madrigalů mše, moteta, chansony a villanelly. Il bianco e doice cigno /k,č,ň/ - slavný madrigal o umírající labuti.

4.3.7.2 Francie

Chanson - protějšek italského madrigalu. Bohatá a přehledně pravidelná rytmika a přesná deklamace. Střídání homofonie a polyfonie, většinou čtyřhlas. Tónomalba, prvky programnosti. Nové typy: vaudevill /vódvil/ = populární satirická píseň, později air (air de Cour) /ér,kúr/.

Clement Janequin /žaneken/ (cca 1485-1558) - představitel francouzské chansonové školy. Skoro 300 čtyřhlasných chansonů, žalmy a duchovní chansony. Zvukomalebné obrázky (Ptačí zpěv), satirické chansony, bitevní výjevy (Bitva - znázorňuje bitvu u Marignana /ň/ r.1515, které se zúčastnil: forma pomalu (= příprava k bitvě) - rychle (bitevní vřava) - pomalu (= oslava vítězství).

4.3.7.3 Anglie

Ayre /ejr/ - píseň s dominantním nejvyšším hlasem, ostatní doprovázejí. Časté úpravy pro sólový hlas a loutnu.

Catches /kečs/ - vícehlasý kánon na veselé texty.

Hlavní autoři těchto forem a anglických madrigalů: viz odd.4.3.10.3

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.8 Zaalpský humanismus a renesance

Na německý vícehlas velký vliv nizozemská škola. Významné kapely např. v Innsbrucku (Heinrich Isaac, viz odd.4.3.6.3). Na přelomu 15.a 16.století mezinárodní úroveň - např. Adam z Fuldy (1445-1505). Německé humanistické hnutí méně významné. Velký význam však německá reformace podnícená Martinem Lutherem (1483-1546), předtím náboženským myslitelem a skladatelem.

4.3.8.1 Protestantský chorál

Nejtypičtější forma německé reformace. Průnik lidového zpěvu do liturgie, inspirace v gregoriánském chorálu (hymny, sekvence), v naší českobratrské písni, ve světské hudbě (minnesang). Provozování zvláštními chrámovými tělesy zvanými Kantorei.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.9 Renesanční slohová syntéza (2.polovina 16.století)

4.3.9.1 Orlando di Lasso

* 1532 Mons v Hennegavsku, + 14.6.1594 Múnchen

I. Od 12 let v Itálii. Cesty po Francii a Anglii. Pobýval v Antverpách a od r. 1557 až do smrti ve dvorní kapele v Mnichově, kam byl povolán vévodou Albrechtem V. Zprvu tenoristou, později kapelníkem.

II. Dramatičnost. Zpracování kontrapunktické, harmonické výslednice na základě horizontálního vedení hlasů. Vedle diatoniky i chromatika. Většinou vokální obsazení. Vlivy nizozemské, italské, francouzské a německé, texty německé, francouzské, italské a latinské.

III. Cca 2 000 skladeb nejrůznějších forem.

Mše - nemají někdy monumentálnost a vážnost Palestriny (c.f. někdy z rozpustilých i vážnějších světských písní)Moteta - vynikající úroveň, celkem cca 1 200 titulů. R. 1604 vydali jeho synové ve slavné sbírce Magnum opus musicum - všestrannost, úžasná bohatost v invenci

Nejslavnější díla:

Psalmi poenitentiales /e,c/ (kající žalmy Davidovy) (1559-60)

Lamentace Jobovy

Velké množství světských skladeb - chansony, madrigaly (Mattona mia cara) ad.

IV. Dovršitel hudební renesance. Univerzální mezinárodní zjev, často srovnávaný s G.F.Hándlem. Vliv na vývoj evropské hudby.

4.3.9.2 Římská škola

Nejznámější pozdně renesanční škola. Počátky již v éře J.Arcadelta a C.Moralese (viz níže). Proti tvorbě O.d.Lasso poněkud konzervativnější, avšak syntetičtější. Dokonalé vyjádření katolické protireformace, vzešlé z tridentského koncilu (1545-63), který posílil jednotu římsko-katolické církve. Oslava, monumentálnost, nové výrazové prostředky, základy pro vznik barokní afektové teorie. Dosavadní shrnutí vývoje vícehlasu. Ideál vokální skladby a capella. Z vokálního konterapunktu postupně vytvoření manýry (tzv. manýristická škola).

4.3.9.2.1 Giovanni Pierluigi da Palestrina /dž,dž/

* 1525 Palestrina (jižně od Říma), + 1594 Řím

I. Dětským vokalistou chrámu Santa Maria Maggiore /dž/, varhaníkem v Palestrině. Papežem Juliem III. Jmenován kapelníkem chrámu sv. Petra v Římě, přijat do Sixtinské kaple. Papežem Pavlem IV. Propuštěn (za sňatek, za světské madrigaly). R.1571 znovu přijat papežským kapelníkem u sv. Petra, v chrámu Santa Maria Maggiore v Lateránu, ve službách kardinála d´Este. Pověřen reformou gregoriánského chorálu.

II. Dílo prodchnuto hlubokou zbožností. Klid, vyrovnanost. Nejdokonalejší ztělesnění ideálu hudby a capella. Naprostá zpěvnost všech hlasů. Úchvatná lyrická melodika. Církevní tóniny, chromatika velmi umírněná. Dokonalé kontrapunktické umění, volná imitace. Přehledná stavba celku i detailů.

III. Dílo velmi rozsáhlé - 93 mší, 330 motetových skladeb, offertoria, lamentace, žalmy, hymny

Missa Pappae Marcelli /č/ )1562-63), Legendární šestihlasé dílo věnované papeži Marcellovi II.

Missa l´homme armé - pětihlasá, technicky složitější

Stabat mater - dvojsborové

Improperia (Kristovy výčitky lidu: pro Velký pátek)

Madrigalli spirituali - madrigaly na duchovní texty

Lamentace Jeremiášovy

Canticum canticorum /k/ (Píseň písní) (1584) - zhudebnění Písně Šalamounovy ze Starého zákona: velkolepý cyklus 29 motet: promyšlená, hudebně působivá výstavba melodických linií v plné plasticitě pětihlasu.

IV. Vrcholná osobnost celé hudební historie. Nadčasovostí a dokonalostí své tvorby vliv na tehdejší i pozdější hudbu.

4.3.9.2.2 Španělská škola

Náleží k římské škole, s kterou úzce souvisí

Cristóbal Morales (cca 1500-53) - je bezprostředním předchůdcem římské školy, představitelem španělské renesance. Působil v Sixtinské kapli v Římě.

Romás Luiz de Victoria (italsky Tommaso Lodovico da Vittoria)

* 1548 Avilla (Španělsko), + 1611 Madrid

I. R.1565 odešel do Říma, na jezuitské koleji. Působil v různých římských chrámech, konce, života ve službách španělského královského dvora.

II. Proti vyrovnanějšímu a objektivnějšímu G.P.d.Palestrina T.L.de Victoria temnější, vášnivější. Technicky stejně dokonalý. Zvýšená citovost, mystické sklony.

III. Řada mší, světově proslulá moteta zvláště na vánoční a velikonoční texty. Vlivy benátské školy (dvojsborové Ave Maria) Requiem - nejúchvatnější dílo do konce renesance.

IV. Druhá nejvýznamnější osobnost římské školy.

4.3.9.3 Benátská škola

Vyšla z odkazu A.Willaerta (odd.4.3.6.4). Je progresivněji orientována (už spíše barokní charakter). Vytvořila předpoklady pro vznik kvalitativně nového stupně ve vývoji hudebního myšlení melodicko-harmonického slohu. U chrámu sv. Marka působil žák A.Willaerta Cyprian de Rore (1516-65).

4.3.9.3.1 Andrea Gabrieli (cca 1520-86)

První skladatel, který zdůrazňoval souzvukový prvek na úkor kontrapunktické práce. Melodická složka v pozadí, na prvním místě akordická barevnost. Motetové cykly.

4.3.9.3.2 Giovanni Gabrieli (1557-1612)

Bratranec A.Gabrieliho. Definitivní vítězství svobodné invence nad složitou kontrapunktickou konstrukcí. Církevní tóniny postupně nahrazovány bohatou chromatikou. Slavnostní nálada a zvuková barevnost - svědectví o skvělé benátské kultuře na přelomu renesance a baroka. Nejvýznamnější díla:

Sacrae symphoniae /kre,fonie/ (2 svazky, 1597, 1618) - skladby šesti - až devatenáctihlasé. Poprvé přesné určení podílu vokální a instrumentální skupiny.

Salvator noster (Náš Spasitel) - patnáctihlasé moteto pro tři sbory, nádhera, velkolepost

V instrumentálních canzonách /k.c/ pro nástrojové soubory (canzon de sonar) předpověděl princip concerta /k,č/ grossa. Jeho žákem byl Heinrich Schútz (viz odd.5.1.6.2).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.10 Pozdní renesance

Vedle duchovních motet i světské formy - villlanelly, villanesky, canzonetty a tzv. baletti (= lehké taneční skladby, jednotlivé sloky ukončené refrénovitými la-la (ital.) a fa-la (angl.) Jejich autory např. Giovanni Gastoldi (+1622) a Baldassare Donato (+1603).

Madrigal v 16.století - nejprůbojnější umělecká forma s pokusem o nový netradiční hudební výraz - viz dále C.Gesualdo da Venosa a Orazio Vecchi: vychází z benátské školy, zvukomalba, tónomalba: malé skupiny zpěváků a capella s loutnou.

4.3.10.1 Itálie

Luca Marenzio /k.c/ (cca 1550-99) - neobyčejná zpěvnost zvláště v menších formách

Carlo Gesualdo /dž/ da Venosa /z/ (1560-1613) - kníže, díla velmi avantgardní a harmonicky odvážná (wagnerovská i pozdější chromatika, dramatičnost). Nejznámější madrigal Dolcissima mia vita.

Orazio Vecchi /k,c/ (1550-1605) - snaha uplatnit madrigal v dramatické formě: dramatický cyklus Amfiparnasso (jeden z předchůdců operního vývoje).

4.3.10.2 Německo

Hans Leo Hassler (1564-1612) - žák benátské školy (dvojsborovost), německé vícehlasé písně, italské madrigaly a baletti (Tanzen und springen)

4.3.10.3 Anglie

Největší rozkvět v alžbětínské době (v zlaté době královny Alžběty I. (1558-1603)

William Byrd /Ije Berd/ (1543-1623) - duchovní i světská hudba madrigalového typu a instrumentální hudba (viz odd.4.3.11.4.3) Jeho učitelem Thomas Tallis (1505-85).

Thomas Morley /li/ (1557-1603) - lehké melodické gastoldiovské baletti

John Dowland /davlend/ (1562-1625) - v madrigalech melodie v pětihlasu, ostatní hlasy jen doprovodnou funkci. Počátek monodiálního zpěvu s loutnou v Anglii (viz dále odd.4.3.11.4.1)

Orlando Gibbons /džibens/ (1583-1625) - nazýván "anglický Palestrina", anthemy (= anglická obdoba italských motet, rozšířeny v anglické církvi), významná také instrumentální tvorba.

Madrigaly přetrvávaly v Anglii dlouho (r.1741 založena Madrigal Society).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.11 Instrumentální hudba v renesanci

4.3.11.1 Hudební nástroje

Loutna - nejoblíbenější a nejrozšířenější, 11-12 strunné

Kytara, harfa

Clavicemballo /k/ - vzniklo spojením psaltéria (viz odd. 4.2.5.1) s klávesnicí

Virginal /verdži/ - druh anglického clavicemballa, strunný trsací nástroj s klávesnicí

Viola da gamba (tenorová) - počátky kolem r.1500, její podobné znaky má i dnešní kontrabas

Viola de braccio /čo/ (violová) - předchůdce dnešní violy, později změněna ve violino = housle, významný cremonský /k/ nástrojař Andreo Amati (1596-1684) - děd slavného houslaře Niccola A.

Příčná flétna - další vývoj, počátkem 17.století už 9 druhů

Šalmaje, bomharty (kíoncem 16.století nahrazeny fagoty-dulciany /č/)

Krummhorny (= křivé rohy) - dřevěné nástroje hobojovitého tvaru, dole ohnuty do tvaru zvířecícho rohu

Cinky - nátrubkové dechové nástroje ze dřeva nebo slonoviny

Serpenty (serpent = had) - basové cinky

Koncem 15.století - dnešní tvar trubky.

Varhany - značně zdokonaleny, ve 14.století pedály, rejstříkování, později dva manuály

4.3.11.2 Instrumentální sloh

Instrumentální hudba tehdy ještě nebyla svébytná. Počátek tzv. instrumentálního slohu rovnoceného vokálnímu - osamostatnění instrumentální hudby v přechodném období v benátské škole v době, kdy v římské škola vrcholí sloh a capella.

Nejprve v taneční hudbě. Dvojice tanců: volnější rychlejší (v Itálii pavana + gagliarda /lja/, ve Francii allemande /almán/ + courante /kurán/

Ve varhanní hře improvizace, u gamb variace. Vznik tzv. kolorování (= vyzdobování držených tónů)

4.3.11.3 Nejznámější instrumentální formy

Ricercar /č/ (ricercare=vynalézati) - vznikl z motet

Fantasia - motetová technika improvizace

Canson da sonar - z francouzského chansonu, pramen pozdější barokní sonáty

Toccata /k/ - na klávesových nástrojích, důraz na virtuózní techniku: často nad drženým basem (prodlevou) rachlé vrchní hlasy často figurativního charakteru (melodické rozložení akordů včetně melodických tónů)

Ciacona /č,k/ - řada kontrapunktických variací na opakující se téma (nejčastěji v basu)

Passacaglia /kalja/ - totéž, ale více obměn

Z ricercaru a fantasie se v budoucnosti vyvíjí fuga

Zvláštní notové písmo pro instrumentální hudbu - tabulatury

4.3.11.4 Oblasti a obory nástrojové hry

4.3.11.4.2 Loutnová hra - největší obliba

Francesco da Milano (*cca 1490) - italský loutnista (fantazie, ricercary, bitevní zvukomalebné výjevy - protějšek Jannequinových chansonů)

John Dowland (viz odd.4.3.10.3) - v čele slavné generace anglických mistrů, jeden z prvních koncertních umělců, cesty po Evropě.

4.3.11.4.3 Varhanní hra

A.Gabrieli, G.Gabrieli (viz odd.4.3.9.3) velký význam (toccaty, ricercary, fantazie), rychlé běhy, fungovaně polyfonní části

Jan Pieterszoon Sweelinck /svelinkú (1562-1621) - holandský skladatel a varhaník v Amsterodamu, vliv Benátek, Anglie a německých koloristů (ozdoby a koloratury zvláště ve varhanní hře), fantazie u něho v podstatě rozměrné třídílné fugy.

4.3.11.4.4 Angličtí virginalisté /verdži/

Největší rozkvět v alžbětínské době. Převyšuje melodicko-figurativní stránka nad setrvačnou harmonií. Stejný význam jako pozdější clavecinová literatura ve Francii.

John Bull (1562?-1628) - nejslavnější skladatel a virzuóz na virginal

William Byrd (viz odd.4.3.10.3) - vrcholný představitel, mistr rytmických variací a melodického zdobení, smysl pro zvukovou stránku, prvky programnosti (Píšťala a buben, Bitva apod.).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.12 Renesanční teorie a estetika

Pronikavý pokrok v teorii a estetice.

Odklon od středověké spekulace, poučení v řecké a římské antice.

Glareanus - zavedením aiolských a ionských tónin zrovnoprávnil mollové a durové tóniny s církevními.

Guiseppe Zarlino /c/ (1517-90) - "instituzioni harmoniché" /k/ ad. Práce - ozřejmil dualismus dur-moll tonin, přispěl k vytvoření harmonického myšlení.

Počátky tzv. afektové teorie - hudba nemůže přímo zobrazit a detailně popsat přírodu (jak bylo v renesanci od umění očekáváno), ale musí budit city libosti a podněcovat lidské afekty, bylo rozvinuto až v baroku.

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.13 České země v 16.století

Během 2.poloviny a v 16.století - překonáno zpoždění zapříčiněné husitstvím. Na něj navazuje hnutí českobratrské (mělo vliv na německý protestantský chorál) a utrakvistické (podobojí) - mezi křídly katolickým a husitským: nezávislé na Římu

Prvky renesance v Čechách - až počátkem 16.století. Nezakotvila u nás: vrchol až v době, kdy v jižní Evropě nastupuje baroko a monodie.

Nejvíce rozšířeny - duchovní písně. Protestantismus u nás ve směru českobratrském (starší, v umění zdařilejší) a lutherském (novější).

Českobratrské kancionály, např. Šamotulský (1561), redigovány biskupem Jednoty bratrské Janem Blahoslavem (1523-71), autorem první české hudební nauky (Musica).

Literátská bratrstva = společnosti hudebních zájemců, organizovaných cechovním způsobem (řemeslníci, měšťané) ve všech větších městech. Skvěle zdobené kancionály, např. Franusův, Kancionál Královéhradecký (1505), Speciálník královéhradecký (moteto Náš milý sv. Václave) ad. Zde český vícehlas, vlivy Machauta a nizozemské školy.

Jan Campanus Vodňanský (+1622) - předbělohorský rektor Karlovy university, autor písní a zhudebněných částí bible (známé ódy, např. dvojsbor Rorando coeli)

4.3.13.1 Česká kontrapunktická škola

Skladatelé většinou mimo Prahu, styk s lidovou kulturou (odtud často c.f.)

4.3.13.1.1 Jan Traján Turnovský (2.polovina 16.století)

Proslulá mše na c.f. Dunaj, voda hluboká.

4.3.13.1.2 Jiří Rychnovský (cca 1540-1616)

Ředitel kůru v Chrudimi, autor znamenitých motetů.

Význačné kapely mimo Prahu: Rožmberská kapela v Českém Krumlově, kapela na hradě Pecka u Nové Paky ad.

4.3.13.1.3 Kryštif Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621)

svobodný pán na hradě Pecka - šlechtický skladatel, diplomat a válečník, všestranně vzdělaná osobnost. Působil také v Innsbrucku, cestoval (Přední Asie, aj.). Jeden z čelných představitelů protihabsburského odboje (popraven s českými pány na Staroměstském náměstí).

Nejlepší ukázky české vokální polyfonie: Missa quinis vocibus (pětihlasá) na c.f. Marenziova madrigalu Dolorosi martir, moteta Qui confidunt in Domino a Maria Kron

4.3.13.2 Cizí skladatelé u nás

4.3.13.2.1 Jacobus Handl Gallus (1550-91)

Skladatel slovinského původu. Působil v Olomouci a Praze. A výrazově podmanivý, převaha harmonického myšlení nad kontrapunktem, vliv benátské školy. Nejvýznačnější díla:

Opus musicum harmoniarum (1586-90) - soubor motet podle církevního roku

Moralia - soubor moralizujících motet

Mše a další díla

4.3.13.2.2 Dvorská kapela na Pražském hradě

Měla mimořádný význam. Založil ji Ferdinand I., největší rozmach za Rudolfa II. (45 zpěváků, chlapecký sbor, 20 trubačů a další instrumentalisté).

Nejvýznamnější kapelníci:

Philipp de Monte (viz odd.4.3.6.5.1)

Jacob Regnart /k,ň/ (1450-99) - vícekapelník, vynikající zvláště světské skladby.


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm