Návrat na hlavní stranu

4.2.4. Vývoj světského jednohlasu, rytířský zpěv (1100-1350)

Píseň = asi nejpestřejší oblast středověké hudby.

Světská lidová píseň = existence už od nepaměti, i přes vlivy gregoriánského chorálu svébytný vývoj (opouštění modů a nástup cítění dur-moll dříve než u tvorby umělé).

Světská umělá píseň - první doklady jižv 7.století. Zhudebňování textů římských básníků, později texty pojednávající o různých historických událostech (např. nářek nad smrtí Karla Velikého), oslavné, milostné. Vlivy gregoriánského chorálu silnější než u lidových. Provozovali: duchovenstvo světské i kláštěrní, ale i studenti. Zvláště cenná sbírka Carmina burana (z roku cca 1230) - latinské básně a písně mravoučné, politické, taneční, milostné a pijácké (viz. odd. 6.1.11.2)

Rytířská kultura - svébytná sféra tvorby, počátky v období křižáckých výprav. Písně často interpretovali tzv. žovgléři (potulní pěvci ve službách rytířů, kteří do stylu rytířské tvorby, např. trubadúrů, vnášeli lidové prvky). Kolébkou rytířského zpěvu Francie (trubadúři a truvéři).

4.2.4.1. Trubadúři a truvéři

Největší rozkvět v letech 1080-1280. Rozdíly mezi nimi spíše v řeči než v hudbě (všichni i básníky).

Trubadúři - jižně od Loiry /oá/ (texty v jižním dialektu), byli starší. Náměty spíše lyrické. Hlavní představitelé: Hrabě Vilém z Poitiers /poatijé/ (1087-1127). Raimbot de Vaqueiras /rambó, keraz/ (+1207), Bernart de Ventadorn (+1195), Piere Vidal (+1205).

Truvéři - severně od Loiry (jejich řeč vede k moderní francouzštině(, počátky v poslední třetině 12.století, centrum: škola v Arrazu (zvl. Adam de la Halle). Náměty spíše epické. Hlavní představitelé: Král Richard I. (Lví srdce) z Anglie (1199), Tribault IV. /ólt/ ze Champagne /šampaň/ (1253) - král z Navarry, Adam de la Halle (cca 1237-86) - autor písňové pastorální hry Le Jeu /že/ de Robin et da Marion.

Formy: složitější modely na malé rozloze strofy. Tzv. barová forma (dvojí opakování úvodní části uzavřené zpravidla rozsáhlým dozpěvem, bar = označení pro toto nejrošířenější schéma AAB v době rytířského zpěvu).

Nejznámější:

Zachováno velké množství památek ve zpěvnících v Paříži, Londýně,Římě, Miláně, Florencii a na dalších místech.

4.2.4.2 Minnesagři /e/

Minnesang = německá větev rytířského vokálního umění v letech 1150-1318 (do úmrtí Heinricha von Meisen). Prameny: trubadúrský zpěv, gregoriánský chorál, lidový zpěv, latinská studentská poezie. Básnický obsah náboženského charakteru, milostné, politické a národnostní písně. Volně pohyblivý počet slok. Jednohlas doprovázený na fidulu nebo harfu.

Proti Francouzům hudebně konzervativnější, více závislé na gregoriánské melodice. Z forem nejčastější lejch. Hlavní představitelé: Walther von der Vogelweide /f,aj/ (cca 1170-1230), Wolfram von Eschenbach /š/ (oba z Durynska), Henrich von Meisen, zvaný Frauenlob (cca 1250-1318) - působí mimo jiné v Praze na dvoře Václava II. (viz odd.4.3.5).

Pokračovatelé minnesangrů v pozdějšíxh stoletích - meistersingři = představitelé měšťanského umění organizovaného v cechy. Zakladatelem již poslední minnesanger Frauenlob (viz nahoře), hlavním představitelem norimberský obuvník Hans Sachs (1494-1576). Umělecky nepřevýšili předchůdce, ale velký vliv na další vývoj, německé jednohlasé i vícehlasé písně (viz odd. 5.3.5.4)

Hlavní centra: Štrasburk, Mnichov, Augsburk, Norimberk. V pozdějším období vícehlas.

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.5. Instrumentální hudba, hudební nástroje

Považována za méně významnou než vokální. Některými církevními kruhy dokonce zakazována. Proto její osamostatnění zatím zdaleka není možné.

Postavení hudebníků na nejnižší úrovni - s výjimkou oficiálních trubačů a tympánistů na královských a šlechtických dvorech.

Teprve od počátku 13. Století první ucelené doklady instrumentální hudby. Nástrojový doprovod při zpěvu běžný už dříve. Účast instrumentů poprvé zvýrazněn ve vokální formě conductus cum cauda /k/ (latin. cauda = doslova ocas (!) = píseň, jejíž jednotlivé strofy byly prokládány samostatnými nástrojovými vložkami (jako mezihry, předehry, dohry apod.).

Původní samostatná instrumentální hudba - improvizační charakter.

Nejznámější formy související s tancem:

Většinou jeden nástroj s rytmickým doprovodem, proti vokální hudbě pohyblivější figurace i rytmus, také určité formy vícehlasu. Doprovod většinou bordunový nebo ostinatový (viz.4.2.1.2).

Zvláštní forma instrumentální hudby v oficiální sféře: náhodné neorganozované střety instrumentů (dechových) při slavnostních příležitostech. Zvukově z dnešního hlediska velmi zajímavé a "avantgardní". Po roce 1200 - zlepšování postavení hudebníků, působení ve městech a panovnických službách. Různé korporace (seskupení) hudebníků (např.bratrstvo sv.Mikuláše ve Vídni). Zvyšování ochotnického zájmu o hudbu (klerikové, žáci, měšťanstvo, šlechta).

4.2.5.1. Nejznámější hudební nástroje

Kithara, lyra (u Keltů chrotta) - nejstarší drnkací (již z Antiky)

Psaltérium - mnohostrunný nástroj s rezonanční skříňkou nejrůznějších tvarů

Monochord - jednostrunný, později vícestrunný nástroj s jednoduchou rezonanční skříňkou. Ve 14.století přidání kláves - vznik klavichordu.

Rubeba (gigue /žig/, rebec /k/ - smyčcový nástroj se silným krkem a příznačnou oblou rezonanční skříňkou.

Fidula (vielle, violone) - smyčcový nástroj s krkem končícím kruhovou hlavicí, korpus složený z víka, lub a dna: postupně vývoj do podoby houslí

Flétna zobcová (podélná) - už z doby předhistorické, příčná - od 11.století

Různé druhy trub: olifanty (ze slonové kosti)

Tuby (rovné)

Cinky (dřevěné, zahnuté)

Serpent = basový cink

Bohatý instrumentář bicích (bubny, kastaněty, baskidský bubínek = tamburina, tympány, triangl, ad.)

Varhany - jeden z nejstarších nástrojů v antickém Řecku hadraulické, ve středověku pneumatické. V chrámech jen v západních zemích. Nejen zabudované v sále, ale i další typy (přenosné pozitivy a ještě menší portativy).

Ve vyšší společnosti: harfa, kithara, lyra

V nižší společnosti: flétna, bubínek

V rytířských vrstvách: trumpety, tympány, celé sady bicích.

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.2.6. Nejstarší památky české hudby(do konce 13.století)

Vývoj patrný až po nástupu křesťanství (počátek šíření od roku cca 830). R. 863 misie Konstantina a Metoděje (používali staroslověnský jazyk), ale úspěšný sílící vliv římské církve (latina). Nejdéle východní liturgie odolávala v Sázavském klášteře (do r.1092). Roku 973 založení samostatného pražského biskupství. Zakládání škol gregoriánského chorálu a latinské liturgie.

Památky (neumatická notace): Proprium z pražského Národního muzea (11.stol.), Misál vyšebrodský, pražský misál a graduál, Antifonář kláštera ve Zlaté Koruně.

4.2.6.1 Duchovní písně

Nejvzácnější doklady české hudebnosti ve středověku

Hospodine, pomiluj ny (10. Nebo 11. Stol.) - poprvé doložena u kronikáře Kosmase, zpívaná r.1249 při vjezdu krále Václava I. Do Prahy, notový záznam v traktátu břevnovského mnicha Jana z Holešova až z r.1397. Slavnostní a korunovační píseň se staroslověnskými prvky v textu. Prvky kyriaminy (viz.4.1.3.4).

Svatý Václave! (cca 12.stol.) - první zápis textu ze 14. Stol., nápěvu z 15.stol. Zmiňuje se o ní roku 1368 kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Veitmile). Velký význam v dějinách českého státu.

4.2.6.2 Světská uměla píseň

Zřejmě velký rozvoj, i když památky prakticky nejsou. V době posledních Přemyslovců silné vlivy minnesangu (na dvoře Václava II. Frauenlob, viz odd.4.3.5). Za Karla IV. Orientace na hudbu francouzskou a románskou (kontakty s Philippem de Vitry).


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm