Návrat na hlavní stranu

4.1. Období jednohlasého chorálu (600-900)

4.1.1. Počátky křesťanského bohoslužebného zpěvu

Kořeny: starožidovská a helenistická hudba

V raném období převažuje psalmodie (přednes žalmů) provozovaná antifonicky a responsoriálně.Roku 313 (za vlády Konstantina I. Velikého) - křesťanství přijato za náboženství říše římské, v 5.-7.stol. rozšíření po celém imperiu. Postupně ve východní části nezávislý řecký zpěv byzantské říše (staví spíše na syrském základě, od něho od 9.století odštěpení zpěvu staroslovanského (viz.odd.3.5)

Západokřesťanský zpěv = jednotnější, od 4.století spojován latinou. Ale i zde rozdílné prvky v liturgii:

V letech 650-800 - nová redakce latinského křesťanského zpěvu (sjednocující trend papeže) platná pro západní a střední Evropu (s výjimkou Milána) - tzv. gregoriánský chorál. Hlavní reformy:

POKRAČOVÁNÍ TEXTU

4.1.2. Gregoriánský chorál

Mylně považován za reformační dílo významného papeže Řehoře Velikého (590-604), který v době redakce už nežil. Přesnější termín: novořímský chorál.

Jednohlasý liturgický (bohoslužebný) zpěv římsko-katolické církve, který do konce 1.tisíciletí vytlačil všechny ostatní typy západokřesťanského zpěvu.

4.1.2.1 Zpěvní druhy gregoriánského chorálu (podle liturgické funkce)

Mše - hlavní křesťanský obřad (jednotlivé části viz. odd.4.1.2.2

Officium - (tzv.hodinky) - cyklus 8 obřadů rozvržených na jednotlivé hodiny dne (týkalo se kněží, např. nešpory = večerní hodinky)

Lekce a orace - nejjednodušší formy bohoslužebného čtení (latin. lectio /c/ = čtení) a motliteb (latin. oratio= motlitba) zařazených ve mších i hodinkách

Texty liturgické a tedy i chorální měly buď platnost celý rok - tzv.ordinarium (latin. ordinarius = pravidelný), nebo se měnily podle církevních období a svátků - tzv. proprium (latn. Proprius = zvláštní).Provozovací praxe: zpěv antifonální a responsoriální (postupně nabývá převahy) (viz.odd.3.3)

4.1.2.2. Části mše

4.1.2.2.1 Zpěvy mešního propria (proměnlivé, jsou strarší a hudebně bohatší

Introit - vstupní zpěv

Graduale - v první třetině po čtení bible

Alleluja - radostný zpěv (koloratura) následující po graduale

Tractus /k/ - ve smuteční mši (Requiem) a v době postní nahrazuje Alleluja, velká starobylost

Offertorium - zahajovalo střední část (obětování)

Communio - určeno k sv. přijímání

4.1.2.2.2 Zpěvy mešního ordinaria (neměnné):

Kyrie (Kyrie elelson = Pane, smiluj se) - krátká prosbba ve stylu litanie, následuje hned po části Introit

Gloria (Gloria in exscelsis Deo = Sláva na výsostech Bohu) - delší oslavný text ve stylu žalmu

Credo /k/ (Credo in unum Deum = Věřím v jednoho Boha) - vyznání víry, před koncem první třetiny

Sanctus /k/ (=Svatý) - krátký oslavný text před proměňováním

Benedictus /k/ (=Požehnaný) - jako samostatná část se oddělilo od Sanctu v době vícehlasu

Agnus Dei (= Beránku boží) - prosba předcházející Communio (sv.přijímání)

4.1.2.2.3 Typy zpěvníků

Antifonář = zahrnuje mešní proprium a ordinarium a officium

Graduál = obsahuje pouze proprium a ordinárium

Misál = obsahuje části mše zpívané pouze knězem

4.1.2.3 Hudební řeč

Čistá melodie, ryze vokální a jednoholasá, osvobozená od pravidelného rytmu a vylučující jakýkoliv novodobý harmonický doprovod. Dvě formy:

3 základní styly:

  1. styl sylabický = jedna slabika textu soijena jediným tónem melodie
  2. styl melismatický = jedna slabika textu zdobena kratšími či delšími skupinkami tónů (převládá)
  3. styl neumatický ´převaha kratších skupin tónů (2-4 tóny) nad jednotlivými slabikami

POKRAČOVÁNÍ TEXTU

4.1.3. Další druhy chorálních kompozic

4.1.3.1 Hymny

Latinské strofické písně s veršovaným textem. Zpívány sborově. Objevují se už ve 4.století. Svým dalším svébytným vývojem byly protikladem gregoriánského chorálu.

Nové kompozice - zvláště tropy a sekvence - se objevují v tzv. karolínské době, kolem roku 800 v období kulturní aktivity na dvoře Karla I. Velikého (747-814).

4.1.3.2. Tropy

Hudební, textové nebo hudebně-textové vsuvky do gregoriánských zpěvů. Původně melodické koloratury vkládané do zpěvu, např. Alleluja, později sylabicky podloženy novým textem - tím ústup příznačné gregoriánské melismatiky.

4.1.3.3 Sekvence

Vznikly sylabickým otextováním dlouhých melismat nad poslední slabikou zpěvu Alleluja, v podstatě tedy druh tropů. Prvním známým autorem - Notker Balbulus (cca 840-912) - mnich benediktinského kláštera Sankt Gallen. Velká obliba a rozšíření.

Novou kodifikaci provedl ekumenický koncil v Tridentu r. 1545-63. Zůstaly pouze tyto sekvence (v budoucnu stále nově zpracovávány i největšími skladateli):

Victimae paschall laudes (na velikonoce)

Veni sanctespiritus (na letnice)

Lauda Sion salvatore (na svátek Božího těla)

Dies irae (část smuteční mše Requiem, zařazená místo Creda)

Stabat mater (původně na svátek Sedmibolestné P. Marie, byla sem přiřazena až v r.1727).

4.1.3.4 Duchovní písně a hry

Liturgická hudba postupně v rukách vyškolených zpěváků, proto v neškolených vrstvách vznik jednudušších písní.

Tzv. kyriamina - zhudebnění liturgické evokace Kyrie eleison (tak vznikla i první známá česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, pocházející z 10.-11.stol., viz odd.4.2.6.1).

Z nich vznik složitějších útvarů (nejstarší písně německé, např. Christus ist erstanden, nebo novější polská Bogurodzica).

Ve Španělsku tzv. cantigas /k/, v Itálii laudi (svěží invenčně i textově).

Duchovní hry - latinsky zpracované biblické scény (kněží a studenti). Původně z tropů gregoriánského zpěvu 9.století, později užití choorálu jako zpívaného dramatického dialogu. Zvláště známé - pašije (o utrpení Ježíše Krista), plankty (nářky P. Marie).

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.1.5 Středověká hudební teorie

Vycházela určitým způsobem z řeckých tetrachordů, ale stavěla je zdola.

8 tzv. církévních tónin ("módů") v rozsahu mužského hlasu A-g:

Teprve v době renesance přibyla tónina aiolská (a - a, dnešní mollová) a ionská (c - c, dnešní durová).

Severinus Boethius (cca 480-524) - jeden z největších učenců raného středověku (5 knih De institutione musica). Zdůraznění prvenství teorie před praxí. Rozděluje hudbu na vokální, instrumentální a na hudbu sfér.

4.1.6 Počátky středověké notace

Tzv. neumy - různé znaky k zapisování not. Původní systém čárek a teček nad textem označující pouze směr pohybu melodie v jednotlivých skupinkách tónů, ne tóny samotné. Intonačně i rytmicky nepřesné, ale sloužily i k dirigování (cheironomie = způsob dirigování rukou a prsty ukazující směr pohybu melodie, původ už ve starém Egyptě, vliv právě na vznik těchto neum) (viz dále odd. 4.2.1.3)

4.1.7 Středověká estetika

Zakladatelem sv. Augustin (354-430) - nejvýznamnější filozof raného křesťanství. Hl. úkol hudby: oslava Boha. Považována spíš za vědu než za umění (byla jedním ze svobodných učení).


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm